Lakiróvannyj Garantírovannyj Grob – LaGG-3 Typ 35

Model, výrobce, měřítko: LaGG-3 type 35, Dakoplast, 1:72
Použité doplňky: Aceátová kabinka Rob Taurus, acetátová fólie na boční skla, injekční jehla, vrták 0,2mm, chemlonové nitě.
Autor modelu: Daniel ševčík
Dokončeno: 12.1.2020

Postup:
LaGG-3 se díky snadnosti pilotáže a svým vlastnostem vysloužil lichotivou přezdívku Lakovaný Garantovaný H(G)rob. Protože jsem chtěl rozšířit v našem klubu poměrně skromnou kolekci letadel z druhé světové války používanými letectev SSSR a líbí se mi kamufláž světlé a černozelené, sáhl jsem do kitníku pro LaGG-3 Typ 35 od špičkové východní firmy Dakoplast.

Model je vynikající kvality, poplatné době vzniku a jistě potěší každého milovníka té pravé poctivé modelařiny. Změkčilé slečinky, nechť se poohlédnou např. u Rodenu, ten již v krabičce vypadá, že je podstatně blíže Tamigawám. Co tedy krásného najdeme v krabičce Dakoplastu? Především negativně ryté výlisky z praktického bílého plastiku. Kabinka nepatří k nejtenčím, ale je přes ni překvapivě slušně vidět. Dále tam máme 2 obtiskové varianty pro finský a sovětský stroj. A nakonec jednoduchý návod s kamuflážemi. Autor minimálně u Galčenkovy varianty popil v době tvorby hodně vodky, varianta hnědé a pískové nahoru je opravdu krajně nepravděpodobná. Tu jsem si vybral pro svůj model.

Ale zpět k výliskům. Netřeba se bát, plastiku zde najdeme dosti. Na velkých dílech se nachází ve formě krupičky, při jejímž odstraňování si pěkně zpevníme ruce. U mě nebyly úplně zrcadlově stejné obě poloviny trupu. Menší díly trpělivě vybrousíme z okolního plastiku. Použitý plastik je měkký a také dosti křehký. Rytí si zaslouží prohloubit, ať má kam zatékat wash. Doplnil jsem nýtování na kovových částech a zaškrábáním a broušením jsem naznačil prohýbání plechu. Postupoval jsem logicky, kde jsou nýty, tam byl plech přichycen ke konstrukci, to co přichyceno nebylo, mohu protlačit – zaškrábat.  Odvrtáme výfuky, hlaveň nad motorem a můžeme prohloubit i otvor v hřídeli vrtule. Pitotova trubice je podivně plochá. Při broušení se mi ji podařilo ulomit, takže jsem ji nahradil injekční jehlou, kterou jsem protáhnul jinak nepoužitelný vrták 0,2 mm.

Model má poměrně detailní kokpit s naznačenou konstrukcí a dalšími věcmi na boku. Škoda jen, že boky trupu jsou z pancíře po přepočtu více než 72 mm silného. Výrobce s tím však chytře počítal a vybavil stavebnici originální kabinkou stejné tloušťky, čímž rozdíl zanikne. Palubní desku jsem namaloval akryly štětcem od ruky. Naznačil jsem pásy na sedadlu z nabarveného papírku. Pedály a knipl doplní vhodně vnitřek kabiny. Sestavený kokpit slušně sedne do trupu, který jsem po té uzavřel. Neobešlo se to bez nějakého toho tmelení a broušení. Slepíme křídla, přilepíme k trupu, připojíme vodorovné plochy. Pak nastává parádní chvíle pro správné tmeliče a brusiče. Ti se mohou dosyta vyřádit. Je nutno upravit vstupy vzduchu ve křídlech u trupu. Jsou tlusté a také na každé straně vypadají jinak. Ale za použití tmelu, skalpelu a smirku jsem je srovnal. Takže jsou si teď podobné, jako 2 bratranci z 10. kolena. Vyvrtal jsem a tmelil dírku zadní podvozkové nohy, která byla na půlkách trupu vzájemně posunuta o cca 1 milimetřík. Teď už tam dokonce sedlo i ono ostruhové kolečko.

Poměrně pěkně vypadají podvozková kola, na kterých je dokonce naznačen vzorek. I kryty podvozku vypadají po vysochání na první podhled použitelně. Tento pocit přetrvá ještě po nabarvení a napatinování. Vrtule vypadá také pěkně, podobně jako kužel. Škoda jen, že jsem si včas nevšimnul, že vrtuli do vrtulového kuželu nelze vložit zrovna snadno a klade odpor jako Němci u Monte Cassina. Zjistil jsem to až po nabarvení, znázornění opotřebování a zalakování a musel jsem to pak řešit operativně.

Když jsem byl spokojen s kvalitou celku trup-křídla. Zamaskoval jsem kokpit a boční skla bukkake páskou Tamiya, model nastříkal Surfacerem. Předstříkal jsem linky a krytky černou lihovou Agama a jako první jsem nastříkal spodek světlou modrou z autentické sady stejného výrobce. Pak jsem zamaskoval spodek a na vrchní a boční plochy jsem použil světlou zelenou a černozelenou ze sady pro Luftwaffe. Jednolitost barev na horních plochách jsem rozbil skvrnkami žluté (na světle zelených plochách) a světle zelené (na černozelených plochách). Model jsem přestříkal Sidoluxem a po nanesení obtisků jsem linky napustil tmavým washem od AK Interactive.

Nalepil jsem originální obtisky, které nezapřou dobu a místo původu. Z obavy před rozpadem ve vodě, jsem je předem raději přestříkal lakem. Soutisk zejména u hvězdiček vítězství je tragický, pod žlutou chybí podkladová bílá, takže pod číslem 6 krásně prosvítá kamuflážní barva. Ale jiné jsem neměl. Tak volba byla jasná. Snažil jsem se je odstřihovat a odřezávat co nejblíže obtisku, ať nezanechávám zbytečné okraje laku. Přilnavost na obtiskovém papíře byla hodna ruských bohatýrů, obtisk se pustil vždy až po třetí koupeli v horké vodě. Byly očekávaně prkenné, i hypersol Agama si s nimi poradil jen částečně. Takže na místech oddělení ovládacích ploch jsem je nakonec raději proříznul a přilepil troškou dispersního lepidla. Drobná poškození červené a černé barvy jsem pak opravoval barvami Vallejo. Nakonec jsem obtisky přestříkal opět Sidoluxem.       

Pak jsem naznačil pár odřenin hliníkovou lihovou Agamou. Protože se povrch leskl jako psí kulky, přestříknul jsem vše matným syntetickým lakem Modelmaster a následně opatrně Sidoluxem, čím vzniknul pěkný pololesklý povrch, podobný tomu, co je vidět na dobových fotografiích. Dolepil jsem hlaveň z injekční jehly nad motor. Zasvinění dole a od krytek je naznačeno olejovkami – černou a siena pálená. Zakouření od výfuků je uděláno nastříkáním silně zředěné černé Agamy s kapkou hnědé. Protože jsem se na první pokus netrefil, tak jsem ještě jednou přestříkat kamufláž a zakouření jsem fouknul znova. Podobně jsem postupoval u zbraně nad motorem.

Do kabiny jsem vlepil zaměřovač. Je hodně přesazený, takže je nutno hodně brousit a leštit. Vtok je vtipně umístěný na „nožce“, kterou se lepí do výřezu nad palubní deskou v pozici, aby ho měl pilot pěkně před obličejem. Neuvědomil jsem si to a nožku jsem zkrátil více, než bylo zdrávo. Tak jsem ji nastavil kouskem průhledného plastiku. Zaměřovač jsem z větší části natřel černou barvou, zalakoval a přilepil na své místo.

Kabinka byla jakási prokletá. Nejdříve jsem ztratil jednu bočnici, takže jsem je pak sochal z acetátu. Následně se mi při broušení podařilo zlomit přední část kabinky a musel jsem si objednat novou přes Rosťu Axmanna z AVAX-Models od firmy Rob Taurus. Aby toho nebylo málo, tu jsem někam založil a musel jsem si objednat druhou. S kabinkou jsem pak musel improvizovat, protože průřez obou půlek trupu se liší. Tak 100% také nesedí napojení přední části a odsuvného krytu. Vzniklou mezeru jsem zalepil Clearfixem od Humbrolu, který mám ještě z doby, kdy Humbrolky voněly. Již při lepení obou acetátových částí se mi podařilo narušit Clearfixem zalakovanou kamufláž na trupu. Poškozená místa jsem po zaschnutí obrousil a znovu kamufloval a lakoval. Také jsem při odstraňování maskovací pásky zjistil, že barva na acetátové kabince drží o poznání hůře, než na plastikové. Možná jsem blbě kabinku odmastil, možná nedostatečně oříznul pásku před sejmutím. Můj postup je takový, že nejdříve nastříkám vnitřní barvu kokpitu, pak Surfacer na zpevnění, následuje černá, aby rám neprosvítal. Pak následuje kamuflážní barva, potom lak a nakonec použiji wash. Tentokrát šla místy dolů i barva. Což jsem opět musel opravovat.
Nyní jsem se mohl konečně pustit do přilepení drobných dílů. Výfuky byly širší, než vybrání, takže jsem část, která tam měla zapadnout, musel zbrousit. I tak došlo ke strhnutí kousků barvy na trupu kolem. Štětcem jsem poškození zamaskoval a po zaschnutí „zakouřil“ olejovou barvou. Ostuhové kolečko a kola jsem napatinoval pigmentem suché bláto. Přilepil jsem ostruhové kolečko. Kapka tekutého lepidla Tamiya dírku v kvalitním plastiku ještě zvětšila, ostruha odpadla a lepidlem potřísnila okolí. Tak jsem opět musel opravovat povrch. Po opravě a patině jsem tentokrát lepil sekundovým lepidlem, tentokrát již bez problému. Hlavní podvozkové nohy překvapivě sedly do vybrání velmi přesně. Táhla již méně, tak jsem je přilepil nasucho do příslušných vybrání a moc se tím už netrápil. Méně potěšen jsem byl pozicí krytů hlavních podvozkových noh. Pokud bych je přilepil přesně na nohy, měly by nepřirozený úhel a při prvním přistáním by se buď poškodily, nebo způsobily havárii letadla. Odlomil jsem podvozkové nohy, přilepil jsem je pod větším úhlem více dopředu a na ně kryty. Byl to jakýsi kompromis mezi možnostmi stavebnice, výkresy a logikou. Ve vitríně to nikdo řešit nebude. Nakonec jsem přilepil vrtuli a pitotku.

Následovala anténa. Tu jsem vytvořil z 2 chemlonových vláken, které jsem zakroutil, vypnul mezi 2 kolíčky na prádlo a přejel stětcem napuštěným zředěným lepidlem Herkules. Pak jsem to natřel černou barvou a nakonec zalakoval Sidoluxem. Lepil jsem po částech, kdy jsem jeden konec namočil do sekunďáku, přilepil na místo a po chvilkovém zaschnutí pojistil kapičkou sekundového lepidla. Po zaschnutí jsem podobně postupoval na druhém konci a také s horní částí antény. Přebytečné konce vlákna jsem uříznul skalpelem. Jako poslední krok jsem zvýraznil napojení anténního sloupku na trup washem.

Jsem rád, že jsem stavbu víceméně úspěšně dokončil a doplnil tak naši skromnou klubovou sbírku sovětských letadel z 2. světové války. Stavba trvala několik let, zejména proto, že mě totálně nebavilo neustálé přebrušování krupičky na povrchu, tak mezi pokračováními byly značné prodlevy. Se stavbou výrazně pohnul klubový patlák 2019, na kterém jsem svoji jednodenní účast trávil většinou socháním drobnějších dílů.  Výsledek vypadá slušně a ve vitríně vypadá LaGG pěkně. Už se těším na další modely z výzbroje sovětského letectva. Předpokládám, že i s přerýváním  Jaku-3 od Směru, La-5FN od Kovozávodů (starého i nového) a zejména se stavbou Il-10 od Fly a Il-2m3 od Tamiye si užiji té pravé modelařiny v podstatně menší míře.